Na fejsině jsem nedávno zahlédla výzvu, která nabádala všechny fanoušky literatury – no, nebudeme si hned ze začátku lhát do kapsy –, nuže všechny sličné fanynky literatury, aby nespaly s nikým, u koho doma nenajdou knížky. Když už jsme začali tou upřímností, nebudu zapírat, že mne tato výzva zaujala. Ale došlo mi, že i vzhledem k mému současnému chování naráží na dvě velká úskalí.
Zaprvé příroda a pudy jsou kolikrát silnější. V takový moment jsou nějaký knížky člověku no-vy-víte-kde, takže pak moc rád vezme zavděk i zaprášenou Honzíkovou cestou či Borcovým kodexem Barneyho Stinsona. Ovšem i toto pravidlo se dá obejít tím, že nenápadně poznamenáte, že vlastně bydlíte v centru a že je to k vám kousek. Což přiznávám, je moje trumfové eso, které nejčastěji vytahuju ve dvou případech – když hrozí, že bych musela absolvovat cestu na Červený Vrch, a když začínám mít pocit, že by dotyčný nemusel výše uvedenou knižní podmínku splňovat. V takovém případě je můj byt, ve kterém se i díky mé lásce k uklízení knížky válí opravdu všude, vhodnou náplastí, která zaplácne kdejaký bolák.
Ovšem opomineme-li extrémní pudové záležitosti, zbude nám tu druhé úskalí, jež je spíše smutným konstatováním toho, jak knížky přestávají být cool. Ještě stále mám v blahé paměti časy, kdy jsme se spolužáky vysedávali v Hany nad dvojkou odpornýho vína a hranolkami s kečupem a donekonečna debatovali o literatuře. Jó, tenkrát mezi náma víc než food porno frčela potrava duševní. Mít v té době Instagram, mohla bych si tam dát maximálně tak nějakou sexy sbírku od Halase a v pozadí kafe z automatu či nakládaný hermelín ze Ztrát. Jako studentka literatury na filozofické fakultě jsem měla dveře do intelektuálních kruhů vždycky otevřené. Měla jsem přehled, byla jsem správně drzá a vždy jsem měla k čemu co říct. A já se jen ptám, jak jsem najednou z piedestalu mohla spadnout mezi sociální outsidery?
Moje literární bublina praskla hned po promoci jako starý kondom. Po opuštění ochranné atmosféry fildy došlo k první difuzi s okolním světem – a já jsem najednou zjistila, že existují i lidé, co nemají kartičku do Klementina (!!!), přečtou méně jak 50 knih za rok a otázkou Jak se máš? se skutečně ptají po tom, jak se mám, a ne co zrovna čtu. Sledem životních událostí jsem se stala součástí party lidí, kteří horlivě komentují aktuální politické dění, sledují nejnovější trendy v hudbě a bohužel občas i sportují. Takže když si v takové společnosti místo Respektu předplácíte třeba Host a do Café v lese chodíte maximálně tak na Lógrnight, nejste v hospodě uplně za tahouna. Občas si říkám, že mne mezi sebou snesou jen proto, aby jim kdo měl dělat korektury textů a dávat tipy na vánoční dárky.
A tak jsem začala pátrat po sebemenším závanu literárního zájmu, kde se jen dalo. Například si živě vybavuju, když mě k sobě poprvé vzal kuchař, kterého jsem se do té doby radši ani nezeptala, kde vaří, protože jsem měla strach, že vrcholem jeho umění bude smažák. Na poličce měl knížky o designu, dějinách umění a taky sbírky od Bondyho. V ten moment jsem se odvážila položit onu osudnou otázku a zjistila jsem, že kdybych si u něj v restauraci dala večeři a víno, do další výplaty bych si jídlo mohla prohlížet leda tak na těch internetech.
I proto jsem se rozhodla vzít tuto výzvu za sobě vlastní, bez výjimek a obcházení! Konečně někdo postavil knihy na stejnou, ne-li vyšší rovinu sexu. Tedy té činnosti, kterou si stejně jako čtení každý přeje provozovat nejméně jednou za den. A když už se o tom píše i na fejsině, tak to přeci musí být pravda. Tímto vás všechny vyzývám, přidejte se ke mně, ještě pár nadšenců a nikdo už po foodies, sporties, filmies a jim podobnies ani nevzdechne. Nadvláda bookies je tu!