František Drtikol je pro mnohé fotografy tím, čím pro milovníky fotbalu Pepi Bican. Přesto zná z jeho tvorby většina lidí pouze snímek Vlny, a to ještě proto, že v Blesku zahlédli, kolik ten snímeček koštuje. Jan Němec se rozhodl povědomí o jednom z nejvlivnějších českých fotografů rozšířit a napsal jeho literární životopis pod názvem Dějiny světla.
Výběr tématu se Němcovi mimořádně vydařil. Život Františka Drtikola byl plný zajímavých zvratů. Zažil první světovou válku, setkal se s řadou umělců, o kterých jsme se všichni učili, fotil načechraný knír tatíčka Masaryka a spatřil tolikero prsních bradavek, že by jimi naplnil dutého Žižku na Vítkově. Takový příběh si samozřejmě o román sám říká. Navíc přichází na pulty knihkupectví v době, kdy si každý byť juvenilní hipster fotí na Instagram svého pejska a kočičku, zatímco se peče dort. Fotografie neměla nikdy v životě společnosti takové postavení jako dnes a podívat se na ni z pohledu prvního českého uměleckého fotografa je výborný nápad.
Janu Němcovi se ale výběr tématu vydařil ještě z jednoho důvodu. Povedlo se mu do dobových reálií a Drtikolova jazyka proniknout natolik hluboce, že čtenář jen těžko rozezná, které pasáže jsou čistou fikcí a které vycházejí z historických fakt. Literární životopisy bývají často pouze strohými převyprávěními životních příběhů více či méně významných osobností na základě načtené literatury. V Dějinách světla ale vzniká bohatý a rozmanitý svět Drtikolovy současnosti, včetně unikátních a nápaditých minipříběhů a svižných, chytrých a zábavných dialogů.
Začíst se do Dějin světla znamená opustit současnou českou literaturu a okusit román světové úrovně. Není to text napsaný pro psaní samo. Vypravěč nespěchá k cíli jak ufuněný žokej Váňa, ale pomalu pluje po hladině příběhu a občas se zastaví, aby se rozhlédl okolo a nádherným jazykem ukázal čtenářům, že jeho svět je neotřelý, jako je tomu v následujícím citátu: „Děvky se vyklánějí z otevřených oken, jak je pánové zezadu obdělávají, prsa jim pleskají o sklo a mezi fingovanými orgasmy si vyprávějí o svých dětských láskách.“
Na téměř pěti stech stranách se Dějiny světla věnují Drtikolovu mládí v Příbrami, kde zažije obrovskou důlní havárii v dole Marie, studiu umělecké fotografie v Mnichově a zlaté éře jeho fotografické kariéry za první republiky v Praze. Závěrečná, a také nejslabší, část knihy poté vypráví cestu Drtikola od okultismu až k buddhismu. Tato pasáž je bohužel poněkud zdlouhavá, příliš abstraktní a není zcela jasné, jaká je její funkce v příběhu, pomineme-li sdělení, že se Drtikol stal buddhistou. Dějiny světla jsou ale také literární koláží. Například pro období první světové války přenechává vypravěč hlas samotnému fotografovi a popisuje toto období vybranými úryvky z Drtikolovy knihy Deníky a dopisy z let 1914–1918 věnované Elišce Janské. Prolnutí drtikolovské literatury a jeho vlastních citátů s jazykem Jana Němce ku prospěchu textu téměř nerozeznáme.
Přesto není na místě pouze bezmezná chvála. František Drtikol nebyl pouze fotograf, buddhista a milovník, ale také aktivní člen KSČ v padesátých letech dvacátého století. Jan Němec se ale tomuto období a tématu zcela vyhnul. Nechtěl zakončovat román kontroverzní částí fotografova života, ale raději ho nechal meditovat na střeše spořilovského baráčku. Sdělení, jaké nám má literatura předat, lze ale často vysledovat mnohem lépe z toho, co v textech chybí, než z toho, co v nich je. Z absence Drtikolova života po druhé světové válce v jeho literárním životopise je tedy patrné, že ho Němec přeci jen malinko přelakoval na růžovo. Tím ovšem neříkám, že by to byla nějak zásadní chyba.
Jan Němec v Dějinách světla bezpochyby ukázal, že je spisovatelem převyšujícím současný český literární standard. S trochou nadsázky bychom mohli říci, že Dějinami světla zasadil svým kolegům úder rovnající se ráně natažených kšand do prsních bradavek. Dokáže slovům, větám i odstavcům vlít duši jako žádný jiný současný žijící spisovatel. Konečně máme tu čest s obrovským talentem, který navíc disponuje velkou uměleckou odvahou.
Marek Dobrý
Jan Němec: Dějiny světla
Host 2013, 488 stran
