Nekrolog. Odporný žánr. Když je správně napsaný, měli byste mít při čtení na krajíčku a u posledního odstavce si říct: „Jo, to byl frajer!“ Jenže abyste ho mohli napsat, někdo musí umřít. A to je vopruz. I když…
Lidé umírají. Spisovatelé také. Někteří jdou do nebe, někteří do pekla, někteří se v prach obrátí a jiní skončí u žížal. Jasně, víme to všichni. Málokoho to překvapí a často se dá i očekávat, kdo by tak asi mohl přijít na řadu. Vědí to ale i média. „Hele, Jardo, vem slavný nad sedumdesát a připrav nekrology. Trochu se vypíšeš a my pak budem první, až ho klepne,“ slyší mladí novináři v mnoha redakcích. Přijde mi to strašné a jen to zintenzivňuje mou nechuť k textům o mrtvých.
Když zemřel Václav Havel, nekrology vyšly ve všech internetových denících dřív, než Okamura řekne „smrt imigrantům“. Pokud v redakcích neumějí psát rychlostí 4 000 znaků za vteřinu, museli to mít připravené. Když zemřel Ludvík Vaculík, situace se opakovala. Nejprve generické nekrology, v kterých se opakují klíčová slova „spisovatel“, „samizdat“, „kontroverzní“, „2 000 slov“. Ty texty ležely v redakcích možná už druhým rokem, než na ně přišla řada… a věřím, že některý z novinářů si upřímně řekl „Tak konečně, Ludvíku.“ Po pár hodinách přišly na řadu vzpomínky. Každý ťulpas, který byl někdy s Vaculíkem na pivu, si teď hraje na jeho Sagvana Tofiho. Nic proti. Je to prima vzpomínka. Ale nemohli jste se o ni s námi nepodělit? Příliš by se nestalo.
Ludvík Vaculík ale na média vyzrál. Protože byl „kontroverzní“ „spisovatel“, tak si napsal nekrolog sám. Kdo jiný by to za něj měl taky udělat! Jmenuje se Až umřu. Vyšel v Lidových novinách a je to jediný nekrolog, který podle mě dává smysl. Trochu mě inspiroval. Nadechl jsem se a napsal jsem svůj krátký nekrolog také:
Komu budu chybět, vzpomínej na mě v dobrém. Komu chybět nebudu, nevzpomínej na mě. Já vzpomínat nebudu. Je tu dole krásně a nic moc nevaří.
Prosím uložit do archivu, až na mě přijde řada.