Komentáře: Rafinovaná banálnost Jana Těsnohlídka

Od: Nea

Nea — Fri, 23 Dec 2011 19:27:27 +0000

Jenže pálit knihy s efektem můžou jen lidi, co už jsou ve scéně. Efekt určitejch aktů je podmíněnej společenským statusem nebo profilem.

Od: tykve

tykve — Thu, 22 Dec 2011 22:36:54 +0000

tak ted mě jedno jméno napadá :))))))))))))))))))))))))))))

Od: Nea

Nea — Wed, 21 Dec 2011 11:17:26 +0000

Tykve: to moc ráda, ale nevim, za kterou to vynese nejvíc slávy. Poraď!

Od: tykve

tykve — Sun, 18 Dec 2011 08:12:58 +0000

Nojo, to bys ses napřed musela natočit, jak pálíš něčí knihu….a následně to dát na youtube.

Od: Nea

Nea — Fri, 16 Dec 2011 10:21:10 +0000

Jo, a moje super básničky, hlas odkvetlého mládí, nečte vůbec nikdo.

Od: Kubíček

Kubíček — Fri, 28 Oct 2011 01:33:23 +0000

Pavel: „Je to zásadní rozpor, který jsem v sobě při psaní téhle „kritiky“ nalezl. Rozpor, který nastolil už Tristan Tzara a to ten, že nebudu dělat to, co ostatní považují za poezii, ale budu tvrdit, že to, co dělám právě já, je poezie.“
To není rozpor, to je řešení.
Get poetry revolution now!

Od: Rico

Rico — Thu, 18 Aug 2011 12:25:24 +0000

Fascinuje eskamotér kritik.

Dotyčný: Před sebou velký malý černý dutý klobouk.
Bude mluvit o těsnohlídkovi, na konci coby „titěrném básníčkovi“.

„Vážená publika! Jan Těsnohlídek mladší se pohybuje na veřejné básnické scéně České i Slovenské republiky už nějaký ten pátek, nemá tedy cenu rozebírat jeho osobu nikterak zevrubně.“

Slovník z rozjezdu (3 příklady):
1. „Pohybovat se už nějaký pátek“
2. „Básnická scéna“
3. „Nemít cenu rozebírat osobu nikterak zevrubně“

Slovník z prostředku (4 příklady):
1. „Suverénně bodovat“
2. „Mraky autorských čtení“
3. „Vyčíst světu v básních všechno to zlo“
4. „Potřeba ikon dnes jako nikdy předtím“

Slovník z konce (4 příklady):
1. „Jedna báseň jako jakási mozaika všech možných obrazů, vzniklých během relativně dlouhé doby“
2. „Kombinace a variace z mnoha odkrojků textů a jako výsledný produkt vzniklá přirozeně působící masa slov“
3. „Shluk textů, skoro programově psaných pro hlasité čtení a působení na publikum“
4. „Slovo deroucí se zpod jazyka“
5. „Vnímat chtě nechtě“

Lze artistovi věřit, jsou kouzelníkova slova důvěryhodné? Čert je vem.
Leč k ke kauze a dílu Honzy tato domácí „klasika“ svědectví úsudku neposkytla

Od: Tomáš Gabriel

Tomáš Gabriel — Sat, 04 Dec 2010 22:39:49 +0000

Zdravím Pavle,
děkuji za odpověď. Rovněž tě nepotěším. Těsnohlídka není možno přehlédnout, pokud chceš soudit společnost, která ho vysadila na piedestal. Ono vysazení totiž je právoplatné či neprávoplatné právě podle toho, zda je Těsnohlídkova poezie dobrá, či špatná. Tematika jeho sbírky je z tohoto hlediska irelevantní – pokud je jakákoli poezie dost dobrá, má být na piedestalu, aniž by to o vysazovatelích něco prozrazovalo. Ledaže by se neřídili měřítky literární kvality, ale něčím jiným – což se, pravda, dnes děje poměrně často. Nemění to ale nic na tom, že cesta ke kritice této společnosti kritiků, čtenářů atd. vede přes debatu o Těsnohlídkovi. Jinak se mlátí prázdná sláma. Co když má jako na potvoru opravdu sádrové poprsí s nápisem básník?

Od: Pavel Jonák

Pavel Jonák — Fri, 03 Dec 2010 07:26:45 +0000

Zdravím Tomáši,
děkuji za další úhel pohledu. Je zřejmé, že jsem se nechal unést právě tou jedinou vlnou, jedinou částí celku s názvem Těsnohlídek, kterou jsi zde popsal. Rozhodně nepopírám, že je básním vlastní dědinská, a v určité míře dost silná, forma poetiky. Nedovedl jsem se ale vypořádat s pro mne důležitější otázkou. Možná jsem měl spíš než samotného autora kritizovat systém, který všemu dost nahrává. Společnost, která je lačná po všem, co se nazývá tak a tak, ale být tím tak zcela úplně nemusí. Je to zásadní rozpor, který jsem v sobě při psaní téhle „kritiky“ nalezl. Rozpor, který nastolil už Tristan Tzara a to ten, že nebudu dělat to, co ostatní považují za poezii, ale budu tvrdit, že to, co dělám právě já, je poezie. Jistě objevná metoda, neodsuzuji jí. U Janovy tvorby si jsem jist, že se jedná o poezii. Ale o poezii psanou dle šablony, z pečlivě vybraných slov, s evidentním záměrem nějak působit na diváka (Za opravdovou poezii považuji slova, která básník nemusí nijak zásadně korigovat, jako když jedeš po proudu, jediným kormidlem měníš směr, ale jen po směru básně. Vždy víš, že skončíš v ústí řeky – zřejmě ale jen romantická představa.). A to, že Jan tvoří takto kombinačně jsem poznal už kdysi z textů, když ještě neexistovala jeho sbírka, před takovými šesti, sedmi lety. Nemusel se k tomu sám přiznávat. Bylo by to na sáhodlouho debatu, zda je básník ten, kdo tahá slova z klobouku, nebo ten, kdo je nechává kanout na rtech jako med. Rozhodně Tě, Tomáši, nepotěším. Ani teď se nehodlám, prozatím, pouštět do rozborky sborky jednotlivých básní. Nechtěl jsem totiž ani tak soudit Jana Těsnohlídka, ale ty, kteří ho dostali do pozice, kde se tak hezky vyjímá jako sádrové poprsí s nápisem „básník“.

Od: Tomáš Gabriel

Tomáš Gabriel — Mon, 29 Nov 2010 19:22:09 +0000

Na fenoménu Těsnohlídek mne dlouhou dobu zaráží jedna věc. Že jak adorace tak kritika Těsnohlídka dokázala minout podstatu jeho poezie, tedy to, co stojí za poetikou působností jeho textů. Když už, tak se kritika pouští do působnosti obecné, tedy proč si to sakra ti lidi čtou? Mne ale zajímá jiná otázka: proč je to poezie? za poetičkostí nestojí generační výpověď, to by rovnou šlo napsat: děti jsou nespokojené se špatným stavem citových záležitostí a vůbec. Také ale nelze říct, že Těsnohléídkovy texty pozbývají poetickou působnost proto, že jsou dětinské, nedospělé. Nebo jak říká ještě jiný Těsnohlídkův kritik, bezhodnotové. O to přeci nejde. Může být přeci básník, který svými texty dovede uchopit jak bezhodnotovost tak dětinskost a nebude to o nic horší nebo lepší než když dospěle uchopí hodnoty – pokud to bude krásné. Ne klišé, ne kýč, krásné v silném slova smyslu. A právě sama dětskost, zračící se ve formě Těsnohlídkových textů, ta jeho pošetilost je okouzlující. Jeho dětský švih, jeho naivní hloubka, která přichází o svou naivitu prostě tím, že vypovídá o reálném jednom člověku, čímž z naivity dělá téma do diskuse. Naivita není nutně pejorativní výraz, naivní je ten, kdo čeká a předpokládá ideály. Naivita tematizuje ideje. Do jaké míry Těsnohlídek tuto mnou načrtnutou ideální vizí básnické působnosti naplňuje, o tom se v pochvalných ani nepochvalných recenzích nic nedozvídám. Jakoby nikdo nechtěl chodit se soudem a tam, k poezii. raději se jde ke generaci nebo dětinskossti – jakoby to byly poeticky relevantní měřítka. Neříkám, že nejsou součástí celku, nejsou ale jádrem Těsnohlídkovy poezie ať už v tom, v čem vyniká, nebo v tom, v čem selhává.